Z pera Petrušky Šustrové
V Pardubicích na nádraží prodávají perník, jak také jinak, že, a docela dobře tam vaří. A hned před nádražím je zastávka autobusu číslo 6, který za osm korun kohokoli odveze na Zborovské náměstí.
Tam sídlí pracoviště archivní služby ministerstva vnitra, kde se může zájemce seznámit se svazky bývalé Státní bezpečnosti.
 |  |  |  |  | | | Na Zborovské náměstí nejezdí trolejbus, jak tvrdí přiložený plánek, nýbrž autobus, a příslušná zastávka se nejmenuje U kapitána, jak se rovněž tvrdí v plánku, nýbrž Zborovské náměstí, ale našli jsme to. | |  |  | |  | Část z toho jsme nevěděli, když jsme loni pár dní po vydání zákona číslo 107 o zpřístupnění svazků bývalé StB v redakci Lidovek sepisovali seznam lidí, do jejichž svazků bychom se rádi podívali. A samozřejmě jsme ani nevěděli, že cestě do Pardubic bude předcházet dlouhá řada měsíců čekání.
Mému kolegovi Martinovi, který vyplnil příslušné formuláře stažené z internetových stránek ministerstva vnitra, nechal je notářsky ověřit a poslal, začaly chodit dopisy.
Napřed mu v říjnu napsal zástupce ředitele odboru Pavel Brunnhofer, že se omlouvá. Ministerstvu se nepodařilo v zákonné lhůtě devadesáti dnů vyřídit jeho žádost o zpřístupnění jeho osobního svazku.
Kolega sice o zpřístupnění svého osobního svazku nežádal, protože na něj nikdy nikdo žádný svazek nevedl, ale omluva potěší.
V listopadu přišel další dopis: tři lidé, jejichž jména Martin vyplnil do formulářů, nebyli na vnitru evidováni, čtyři sice evidováni byli, ale svazek byl zničen, a čtyři svazky budou k dispozici, až přijde čas.
V lednu napsal pan Bělohoubek z ministerstva obrany: osoby, o jejichž svazky Martin požádal, na ministerstvu obrany žádné svazky nemají.
Když přišel čas, vydali jsme se do Pardubic. Na Zborovské náměstí sice nejezdí trolejbus, jak tvrdí přiložený orientační plánek, nýbrž autobus, a příslušná zastávka se nejmenuje U kapitána, jak se rovněž tvrdí v plánku, nýbrž Zborovské náměstí, ale našli jsme to.
Úřednice byly vlídné a zdatné, takže stačilo, aby Martin vyplnil plnou moc, kterou mu předložily, a mohla jsem si počíst i já, která jsem žádný formulář neposlala a žádný poplatek u notáře nezaplatila.
Četba byla zajímavá, ve svazcích se hodně píše o "orgánech". Dozvěděli jsme se, že Jiřina Bohdalová podle všeho nepodepsala žádný souhlas se spoluprací, nýbrž prohlášení, že nebude o obsahu jednání s orgány s nikým mluvit, a bavila se s orgány proto, že se bála, aby neuškodila svému tatínkovi, který byl ve vězení. Že by na někoho něco donášela, o tom ve svazku nic není a ani to není pravděpodobné.
Dozvěděli jsme se také, že pan doktor Plzák měl zástěru s emblémem anglické vlajky a vyprávěl svému řídícímu orgánovi, co mu v roce 1977 v předmanželské poradně svěřila paní Vaculíková o svých problémech - paní Vaculíková v té předmanželské poradně pracovala, nebyla to klientka, ale i tak je to od pana doktora dost hnusné.
A také jsme se dozvěděli, že spis pana Nohavici byl na pokyn nějakého dalšího orgána v roce 1988 skartován.
To bylo opravdu velmi neobvyklé, po pravdě řečeno jsem se nikdy s ničím podobným nesetkala. Skartační řád, pokud vím, nic takového neumožňoval. Kdoví, jak to doopravdy bylo.
Po chvíli četby jsem se Martina zeptala - myslíš, že něco takového by někdo mohl podstrčit, aby toho člověka kompromitoval? Přesvědčeně prohlásil, že je to nesmysl. Podoba svazku mluví velmi jasně: absolvovat všechny ty byrokratické procedury nebylo snadné.
A při odchodu jsme se těch úřednic ptali, proč jsou údaje v plánku nesprávné. "Ale oni to píšou v Praze," odpověděly nám s úsměvem ty milé dámy. |