Z pera Jiřího Peňáse
Nedávno mi jeden kolega novinář vyprávěl, jak se pohádal s jakýmsi nerudným dědou. Stařík ho prý neurvale upozornil, že se v parku - dokonce to byla Valdštejnská zahrada - nekouří.
Můj známý to vydával za příklad policejní mentality některých našich spoluobčanů, přičemž si myslel, že budu pobouřen s ním.
 |  |  |  |  | | | Chodím po ulicích a co chvíli cítím, že ve mně dříme potenciální násilník. | |  |  | |  | Jenomže to se mýlil. Já jsem tomu vzteklému muži dobře rozuměl a jeho pohnutky jsem chápal, ba jsem si přál, aby měl po ruce hůl a nezvedeného kuřáka vypráskal.
Již delší dobu na sobě pozoruju onu duševní změnu, kterou bych dříve nečekal, neboť jsem byl dlouho zastáncem idejí tolerance a snášenlivosti bez hranic.
Dnes si myslím, že například pro onoho halamu, který pravidelně chodí znečišťovat průchod našeho domu, jsou tyto ušlechtilé zásady škoda.
Přimlouval bych se, aby byli pachatelé takových hanebností chyceni, uvázáni na pranýř a očůráváni psy.
Tvrdě bych zakročil též proti odhazovačům použitých žvýkaček, škrabačům do tramvajových skel, těm, kteří nepochopili účel popelnic a odpadkových košů, jež si pletou s pohanskými obětišti, takže odpadky nevkládají dovnitř, ale obkladají jimi ony nádoby jako nějaké primitivní oltáříky.
Muže s cigaretou sleduji, co udělají s nedopalkem, a ženami, které se nestydí vykuřovat za chůze, tiše pohrdám. Chodím po ulicích a co chvíli cítím, že ve mně dříme potenciální násilník.
Ve sklonu začít nepořádnými občany cloumat mi však brání má jinak mírná povaha a sedavý způsob života, takže mé pokusy příkře napomínat nezpůsobné osoby, většinou končí tím, že mi přeskočí hlas, stáhne se mi hrdlo a co má vypadat rázně, působí komicky.
Již delší dobu mě například dopaluje, jak se u nás zametají respektive nezametají chodníky. Jako by účelem nebylo zlikvidovat odpadky a prach, nýbrž jakési hlazení dlažby, ostatně zhusta mizerné a plné děr.
Dívám se na ty vetché muže a ženy v oranžových vestách, kteří brouzdají permanentně špinavými pražskými ulicemi, a trpím.
Vyzbrojeni vypelíchanými metlami chodníky nemetou, ale jen tak nesměle je hladí a lechtají, nanejvýš symbolicky před sebou hrnou několik cigaretových nedopalků, jako by s nimi hráli kuličky.
To se ve mně porobouzí pedant a vychovatel. Nedá mi to a přistupuju k metařům a zdvořile je upozorňuji, že za sebou zanechali hromadu smetí. Metaři ustávají v práci, nechápavě na mě hledí, nebo mi nabízejí koště, že prý si to můžu zkusit místo nich. Raději rychle a potupně odcházím.
Jednou jsem se osmělil a přistoupil k ženě, která občas vyjde s koštětem před obchod u nás v domě a několika nedbalými pohyby smete smetí z chodníku přes obrubník na silnici, čímž se v Čechách rozumí úklid.
Promiňte, nezlobte se, ale takové metení nemá snad ani smysl, říkám jí přiškrceným hlasem. Víte, kdybyste si vzala lopatku, bylo by to mnohem účelnější.
Co myslíte? Ta žena dlouho nerozuměla, co po ní vlastně chci. Když jsem jí to s vypětím sil zopakoval, její obličej nabyl strašného výrazu. Co je vám po tom! Starejte se o svý! Budete mě učit zametat!
Rychle jsem se klidil. Od té doby mám v domě hroznou pověst. |