Z pera Pavla Klusáka
O festivalu etnické hudby Respect, který se letos koná pošesté, se bude zřejmě tentokrát mluvit a psát víc než jindy. Festival před pár dny zveřejnil část svých organizátorských starostí, domnívaje se, že je to věc veřejná.
Jediná pražská přehlídka současné světové tradiční hudby pod širým nebem se zatím vždy konala v zahradách za Jízdárnou Pražského Hradu.
 |  |  |  |  | | | Lze si domyslet, jakou váhu Klaus přikládá popularizaci kultury Romů, Arabů či třeba národů Blízkého Východu. | |  |  | |  | Nyní přišla pořadatelům zpráva, kterou formuloval sám prezident republiky. Píše, že nová politika Hradu vůči kultuře v hradních prostorách teprve nabývá nových rysů, které pro ni hledá také přímo on.
A že než bude jasno, zůstanou na Hradě jen akce již smluvně ošetřené. Jelikož Respect mezi takové akce, které mají smlouvu, nepatří, ať letos s hradní podporou nepočítá.
U některých veřejných témat existuje nebezpečí jejich umělého politizování. U Respectu něco takového věru nehrozí, spíš máme tu čest s opačným rizikem: tento případ by neměl být estetizován či kulturifikován, neboť se zdá být čistě politickým štulcem.
Lze víc než tušit, co si Václav Klaus myslí o spolupořádajícím týdeníku Respekt a jak se vymezuje vůči byvšímu sponzoru akce knížeti Karlu Schwarzenbergovi.
Klaus mluví o tom, jak významně mu normalizační léta zpříjemňovaly takové koncerty "Jirky Stivína" (jak on sám říká) v jazzových klubech, lze si však domyslet, jakou váhu přikládá popularizaci kultury Romů, Arabů či třeba národů Blízkého Východu.
A potom je tu druhá strana mince, bez níž by tato poznámka byla trapně jednorozměrná. Není zvláštní, že osm týdnů před začátkem velkého mezinárodního festivalu se nechali pořadatelé napínat nepřislíbeným prostorem?
Troufne si teď někdo pohlédnout rozlišujícím, ba až kritickým pohledem na festival, který se ocitl v pozici utlačovaného státní mocí?
Respect má privilegium jednoho z prvních útočišť pro etnickou hudbu u nás: od začátku se zároveň potýkal s organizátorskou vratkostí. Opravdu podstatní muzikanti tvořili vždy menšinu programu.
Lze vzpomínat na dlouhé parné dny, v nichž se odehrávala nekonečná vystoupení s nekonečnými pauzami, protože program byl řídký. Námitky vůči nudné hudbě festival odrážel tvrzením, že zásadově vozí opravdu tradiční hudbu: jako by musela být k nepřečkání.
Festivalu těžko slouží ke cti také vzteklounství, s jakým svého reagovalo na kritické zhodnocení Mladé fronty Dnes: novináři festival tolerance vzkázal, že lhářům napříště tiskovou akreditaci udělovat nebude.
To všechno teď bude pozapomenuto - a jistě nejen proto, že s jedinečnými jamajskými Skatalites a klezmerskou komunitou z Amsterdamu chystá letošní Respect možná nejlepší program za poslední léta.
Klausův postoj dostal už nyní festival na první stránky novin, náhradní prostor je nachystán, společný veřejný názor také. Kníže Schwarzenberg udělal svého času pro world music u nás nemálo, nový prezident ho však jedním letmým gestem předčil.
Kdo by to byl řekl? Václav Klaus je v současnosti nejúčinnějším propagátorem hudby světových národů a menšin u nás. One love, one world, peace - jak říkají rastafariánští Skatalites. |