Z pera Jiřího Peňáse
Žijeme ve zvláštní době, takže sotva člověk vyjde ze svého pokoje na ulici, už se může potkat s pozoruhodnými jevy. Mně se to stalo před pár dny.
Vyšel jsem si odpoledne koupit do trafiky noviny, přecházel jsem právě malé náměstí, které v tu dobu bývá tiché a prázdné. A náhle rychlým krokem proti mně vyrazil muž, na jehož tvář jsem zůstal zkoprněle zírat.
 |  |  |  |  | | | Možná, že ten muž osvobozuje knír a patku ze zakletí zlého symbolu. | |  |  | |  | Minul mě, něco si brumlal, česky, vypadalo to, že hledá nějakou adresu, pak, když zřejmě ucítil můj vytřeštěný pohled, otočil se, nevlídně se na mě podíval, a pak zmizel za rohem.
S otevřenou pusou jsem za tím chlápkem civěl ještě dlouho poté, když už byl dávno pryč. Právě jsem totiž potkal Adolfa Hitlera…
Tedy jistě že ne toho pravého, ale jeho velmi přesvědčivého replikanta. Byl sice oblečen do civilních šatů dnešního střihu, hlava byla též poněkud jiná než ta Adolfova, a všiml jsem si, že měl hnědé oči, na rozdíl od pověstných šedých očí Hitlerových.
Ale to nejdůležitější, to co se stalo Hitlerovým identifikačním znakem, jeho věčným logem, tady výrazná patka a charakteristický knír pod nosem, byly naprosto perfektní a precizní.
Černá kštice pečlivě ulíznutá se táhla šikmo přes celé čelo a kartáček pod nosem byl zjevně s láskou pěstovaný a udržovaný.
Nebylo pochyb, že ten muž vypadal jako Hitler, otázka je zda i chtěl vypadat jako Hitler.
V Moskvě na Rudém náměstí jsem viděl několik Leninů, kteří se za pár rublů nechávali fotografovat turisty. Tihle Leninové byli zajímaví, ale byla to jejich práce.
Světovému proletariátu se cítili být zavázáni asi podobně, jako se v Disneylandech lidé navlečení do kostýmu Micky Mause cítí být myší.
Hitlera jsem však neviděl ještě nikdy a asi je ze všeho nejvíc vyloučeno, že by ho člověk potkal třeba v Berlíně nebo v jeho rakouském rodišti Braunau. Tam není ani příliš vhodné vyptávat se místních, kde najdete jeho rodný dům. Hitler se prostě nenosí.
Jistě je řada lidí podobných Stalinovi, ale to rovněž nemusí znamenat identifikaci. Jak známo, slovenský herec Julius Satínský měl knír zcela stalinských kvalit, ale velmi bych se divil, kdyby si jej nechal narůst ze sympatií k tyranovi.
Klement Gotwald byl člověk bez zvláštního výrazu, navíc bezvousý a s vlasy, jež nevytvářejí žádnou speciálnost, vzpomínám si, že v normalizačních filmech ho hrál stále stejný herec, který měl prostoduchou tvář, že mi ho bylo až skoro líto.
Je pravda, že v současném předsedovi Gottwaldovy strany lze zahlédnout jisté podobné rysy, ale to je spíš dáno nijak vzácným genetickým typem moravského venkovského obyvatelstva, v němž se zkřížily usedlí zemědělci s divokými nájezdníky, čímž se nechci dotknout Moravanů, koneckonců sám jsem odtamtud.
Myslím na to své setkání s Hitlerem a čekám jestli ho znovu potkám. Říkám si, že ten muž možná nedělá nic špatného, nejde mu o Hitlera, pouze se mu líbí tak nevinné věci jako je knír pod nosem ve tvaru čtverečku a kštice na čele.
Ty za Hitlera nepochybně nemohou a ani netvoří jeho zločiny. Podobně jako za něj nemůže hezké jméno Adolf, ušlechtilý vlk, které téměř zmizelo z povrchu zemského.
Možná, že ten muž osvobozuje knír a patku ze zakletí zlého symbolu. Je to boj za svobodu vousů a vlasů. Boj, který stojí za to být vybojován. To chci tomu muži říct, až ho potkám.
Třeba mě ale pozdraví zdviženou pravicí... |