Z pera Jiřího Dědečka
Člověk si kolikrát pyšně myslí, že už je vyrovnaný a hotový, že se v padesáti dověděl, co se dovědět měl, a teď si toho bude pár desítek let užívat. K tomuto pocitu dokonalosti mi donedávna scházela jediná věc - dokázat neupatlat v restauraci podšálek, když mi donesou čaj.
Obvykle to chodí tak, že člověk obdrží hrníček horké vody, k němu na šálku položený pytlíček čaje a nějaký ten cukr. Chvíli si čaj máčím, a když tekutina dostane náležitou barvu, sáček vytahuji.
 |  |  |  |  | | | Děti jsou tu zřejmě od toho, aby čas od času řádně otřásly našimi jistotami. | |  |  | |  | Jenže co teď s ním? Je to možná příšerná mezera v etiketě, ale přiznávám, že jsem nikdy nevěděl. (Troufám si tvrdit, že dvorské mravy se sáčkovým čajem nepočítaly stejně jako ti Afričané, kteří údajně kdysi navštívili Husáka a při malém pohoštění drželi Pickwick mezi zuby a zalévali jej vařící vodou.)
Zkrátka jsem si nikdy se situací nedokázal důstojně poradit. Sáček jsem sice jakžtakž nechal okapat nad šálkem, ale když jsem ho pak opatrně uložil vedle na podšálek, stejně se mi pod nádobou za chvilku objevila nahnědlá skvrna svědčící o tom, že nechutně bryndám.
A to ani nemluvím o tom, jak stůl vypadá, když nasákne ten sněhobílý papírový ubrousek nebo když použitý sáček člověk odloží do popelníku. Hrůza! Největší práci mi vždycky dalo tvářit se před číšnicí, že jsem to tak chtěl.
Smířil jsem se však s tím, že tento krůček k dokonalosti mi asi bude už nadosmrti scházet, a zkusil jsem žít dál. Šlo to ztuha, protože kafe nemám rád a něco nealkoholického teplého je v těchto zeměpisných šířkách nezbytnou podmínkou přežití. Ale zvykl jsem si a nakonec i v tom svinčíku jsem dokázal vypadat sebejistě.
Až jednou. Seděli jsme s mou devítiletou dcerou v kavárně a ona pobaveně sledovala můj trapný zápas s pomalu odkapávajícím sáčkem mátového čaje a potom tu zelenou skvrnu šířící se ubrouskem na podšálku.
A pak mi beze slova sama celý proces předvedla: vynořila sáček ze skleničky, položila jej na lžičku, dvakrát ovinula nití a lehce zatáhla. Vyždímaný pytlík pak způsobně odložila na podšálek.
Vypadalo to dost komicky, ale prý je to tak učili ve Skautu. Zastyděl jsem se. Sice jsem nepřijal metodu za svou, ale přinejmenším od té doby vím, že to jde i jinak.
Také na válku jsem měl vcelku jednoznačný názor, ale pak jsem kdesi na internetových stránkách našel fotografii své starší dcery, jak manifestuje za mír s květinami ve vlasech.
Děti jsou tu zřejmě od toho, aby čas od času řádně otřásly našimi jistotami. Ale mám jim opravdu nařezat za to, že si s čajem poradí jinak než já? |