Adam Drda
Tuzemští vládní politici už několik týdnů opakují, že Česká republika není členem koalice, bojující proti iráckému režimu.
Zpravidla říkají, že je k tomu vedou důvody svědomí: válka je vždycky "poslední z možných řešení", má děsivý dopad na civilní obyvatelstvo, nelze připustit utrpení nevinných.
 |  |  |  |  | | | Potřebný civilista stál u dveří, stačilo ho pustit dovnitř. Cizinecká policie jej odmítla a absolutně selhala. | |  |  | |  | Souběžně s tím zdůrazňují ochotu k jakékoli humanitární pomoci: český protichemický prapor měl být nasazen v případě ohrožení civilistů, stát rovněž hodlá - i když už "hodlá" poněkud dlouho - vyslat do Iráku polní nemocnici...
Právě na tomto "humanitárním politickém pozadí" vyniká otřesnost případu Salii Khalafové. Tady totiž došlo na věc: potřebný civilista stál u dveří, nemuselo se za ním nikam cestovat, nemuselo se kvůli němu hlasovat v parlamentu, nemuselo se pro něj dokonce nic dělat - stačilo ho pustit dovnitř.
Cizinecká policie potřebného odmítla a absolutně selhala. Jelikož je to státní orgán, selhal tak stát, který nedokázal naplnit proklamace svých representantů.
Salia Khalafová byla těhotná, měla sebou nemocné malé dítě s mozkovou obrnou a zánětem středního ucha. Měla platné vízum, které podle ministerstva zahraničí dostávají Iráčané jen po velmi důkladné prověrce. V Praze na ni navíc čekala její sestra, která tu žije už šestnáct let.
Přesto ji cizinecká policie poslala zpátky, během pár dnů byla přes Turecko vyhnána až do Sýrie, kde potratila. Přišla o nenarozené dítě, a to znamená, že věc se už nedá vrátit zpátky.
Společnost Člověk v tísni jí teď znovu zaplatí letenku, české úřady jí znovu udělí vízum a zajistí, aby směla do země, ale to už je snaha ex-post, jakási omluva, "zmírnění následků". A navíc je to nedostatečné: proč jí aspoň tu druhou letenku nezaplatí stát?
Cizinecká policie i ministr vnitra hájí svůj postup osvědčenou formulí, že "nebyl porušen zákon". V praxi to znamená toto: policie má teď právo nevpustit do země člověka, který by (cituji policejní mluvčí) "mohl ohrozit bezpečnost státu nebo narušit veřejný pořádek".
Khalafová prý takovým rizikem byla. Když se zeptáte, jak mohla těhotná žena z dítětem ohrozit českou demokracii a český lid, tak nedostanete odpověď, protože policie podle zákona není povinna sdělovat důvody veřejnosti.
Ministr vnitra prohlašuje, že kdyby policie věděla, že Iráčanka je těhotná a že její dítě je nemocné, postupovala by jinak. Iráčanka ovšem neumí anglicky ani česky a své sestře řekla, že na ní policisté namířili zbraně. Je tedy na místě otázka, zda vůbec dostala příležitost něco říct, zda se jí vůbec někdo na něco ptal.
Už samotný fakt, že se ministerstvo vnitra snaží případ zamést pod koberec, je velmi nepříjemný, natož kdyby vláda dovolila, aby se mu to povedlo. Pracují-li u cizinecké policie lidé, kteří nejen nepoznají člověka v nouzi, ale podle všeho se o to ani nesnaží, může se podobná věc kdykoli zopakovat.
Nejde přece o zákon, ale o podstatu jejich jednání, o jejich mentalitu, o to, jestli je má ministr nechat tam, kde jsou, nebo je převelet na místo, kde nemohou nikoho ohrozit.
Navzdory všemu utajení musela policie vypracovat zprávu, v níž se nevpuštění Salii Khalafové do České republiky odůvodňuje - novináři sice k té zprávě nemohou, ale smí si ji vyžádat třeba veřejný ochránce lidských práv.
To jen pro případ, že by se třeba časem pozapomělo na slova vicepremiéra Petra Mareše, který v BBC prohlásil: "Já vám mohu garantovat, že se případ velmi důsledně prošetří... za každé pochybení by někdo měl nést odpovědnost." |