Z pera Jiřího Peňáse
Tak má zase začít válka a já si rekupituluju, kolik jsem jich za svých sedmatřicet let zažil. A zjišťuji, že jsem vlastně válečný veterán.
Hned má první životní vzpomínka je válečná. Jsem malé dvouleté pachole, válím se po podlaze v kychyni mé prostějovské babičky, cosi žmoulám, v tom přichází rozrušený děda, který oznamuje, že jsou tady Rusové.
 |  |  |  |  | | | Změnil jsem se během let v jestřába, v tichého válečného štváče s modrou knížkou. | |  |  | |  | Jdeme se pak s dědou podívat na tu atrakci a tak si matně vzpomínám na šedozelené zaprášené tanky, které se valí na směrem od Olomouce předměstím Prostějova. Sedím v kočárku a přemýšlím, co to pro mě znamená.
Válka ve Vietnamu mě zastihla jako předškoláka. Spojoval jsem si ji s něčím pohádkovým, neboť jsem občas ve zprávách zaslechl cosi o loutkové vládě, čímž byla míněn proamerický režim v Saigonu. Představa, že někde vládnou loutky se mi docela zamlouvala.
Jako školák jsem se pak solidarizoval s vietnamskými pionýry tím, že jsem jim několikrát poslal tužku a gumu. Výběr organizovala naše třídní učitelka, která předstírala, že má adresy do Hanoje a že to zařídí. Po nějaké době jsme našli naše tužky a gumy pohozené ve skříni na boty.
Za mír jsem bojoval od dětství. V čtvrté třídě jsem podepsal spolu se všemi svými spolužáky stockholmskou výzvu za jaderné odzbrojení. Před prvním májem jsme v jarních hájích rvali březové větve, které jsme zdobili papírovými holubičkami a ti větší šprti, jako já, také vystřiženou bombou s nápisem N, tedy neutron, což byl šlágr těch let.
Na jakousi besídku jsem se naučil populární báseň - myslím, že Jiřího Taufra, No, mister Carter, No, přičemž do toho jako by zápaďáckého "nou" jsem se s rozkoší pokládal. Kupodivu největším agresorem mých mladých let se ale stala komunistická Čína, která v roce 1979 podnikla trestnou výpravu do severních vietnamských provincií, kde si nepočínala právě soudružsky.
Byl jsem tehdy skutečně rozhořčen. Pionýrská organizace mne pověřila, abych napsal dopis na čínskou ambasádu. Byl to snad můj první politicko-intelektuální úkol a vzpomínám si, jakou mi dalo sesmolení toho slohu práci, ale zároveň, jaké jsem pociťoval blaho nad těmi frázemi, které jsem jako v záchvatu plodil: "My děti chceme žít v míru, chceme se učit a pracovat. Nepotřebujeme bomby, ale hračky, učebnice a mýdlo."
Měl jsem s tím úspěch, četl jsem to ve školním rozhlase. Jeden starší učitel mi na nějakou dobu přestal odpovídat na pozdrav.
Zažil jsem pak Brežněvův vpád do Afghanistánu, výjimečný stav v Polsku, krátkou válku mezi Argentinou a Velkou Británií, válku mezi Iránem a Írákem, válku v etiopské Eritreji, válku v Kašmíru, občanské války v Angole, v Mosambiku, v Libérii, na Východním Timoru…
Každou chvíli něco, samé špinavé věci. Pak přišla devadesátá léta, na jejichž začátku bylo nutné vypudit Husajna z Kuvajtu, což se podařilo rychle, na rozdíl od válek na Balkáně, které se vlekly nekonečně, neboť nebylo jasné, kdo má být vlastně kým vypuzen.
Jenomže to už jsem nebyl pacifista a válka mne už dávno nerozhořčovala sama o sobě. Stále více mě rozhořčovala beznaděj, že se zločinci je tak obtížné něco podniknout, že mravní, ušlechtilé zábrany lidí toužících po míru, jsou právě tím, čeho lotři zneužívají a s čím počítají.
Změnil jsem se během let v jestřába, v tichého válečného štváče s modrou knížkou. Vlastně jsem se tím ale jen přiblížil k časům, kdy jsem seděl v onom vozíku a žmoulaje rohlík jsem sledoval kolonu valících se ruských tanků.
Tehdy jsem měl v těch věcech jasno. |