Daniel Kaiser
Ještě v pátek mezi jednotlivými koly prezidentské volby strašil Vladimír Špidla sociálnědemokratické poslance představou, že jestli se Klaus dostane na Hrad, padne vláda.
Teď, když už Václav Klaus na Hradě de facto je, rozvíjí premiér opačnou teorii: od nového prezidenta žádné naschvály nečeká, vláda může klidně vládnout dál, není důvod přepřahat.
 |  |  |  |  | | | ČSSD připomíná Evropu před první světovou válkou - když se začalo střílet, obecným pocitem byla úleva. | |  |  | |  | Ta pochybnost ale trvá: může prezident Klaus Špidlovu vládu ohrozit? Možné to je a nový prezident při tom nemusí hnout ani prstem.
Klaus patrně plánuje vejít Pražským hradem do historie jako státník a kdyby vládě házel klacky pod nohy, riskuje, že se na něj jednou bude vzpomínat jako na prezidenta-intrikána.
Důvod ohrožovat současné rozložení sil nemá ani jeho ODS, kde se po loňských prohraných volbách ostýchavě, ale přece začalo prosazovat poznání, že jakákoliv spolupráce s ČSSD z pozice slabšího ji může jenom poškodit.
Do tábora stoupenců statu quo patří zatím i obě malé vládní strany, z důvodů, o kterých asi není nutné se rozepisovat. Jediný vážný zdroj neklidu teď představuje sociální demokracie.
Sotva se zvolil prezident, už na politické scéně všechno tuhne čekáním na její březnový sjezd. Budou si zemanovci s premiérem vyřizovat účty, budou tlačit na vyhození malých stran z vlády?
Možné to je, že se něco stane, nevylučuje už ani dříve tak opatrný ministr vnitra Stanislav Gross, v nějakém budoucím boji o křeslo předsedy považovaný za těžkou váhu.
ČSSD svým způsobem připomíná Evropu před první světovou válkou. Kontinent docela prosperoval, mezi státy ale panovala hustá atmosféra, možnost války visela ve vzduchu tak dlouho, že když se začalo střílet, obecným pocitem byla úleva.
Také z poslaneckém klubu ČSSD se zjevně vytrácí vzájemná důvěra, poslanci si navzájem lžou a bez obalu se pomlouvají. Jestli se do sebe obě křídla za měsíc na sjezdu pustí, může ČSSD za nějakou dobu vypadat stejně jako Evropa v roce 1919.
Kdyby rebelové proti Špidlovi pustili do svého uvažování logiku, nechali by asi věci být, tak jak jsou. ČSSD každým mocenským přepřaháním hodně riskuje. Má nejvíc poslanců, nejvíc vysokých funkcí a kdyby se konaly předčasné volby, nejspíš by v nich nejvíc ztratila.
I když ale Špidla křeslo předsedy obhájí, ČSSD zřejmě dál zůstane hluboce ochromenou stranou. Z ní se nehybnost přenese na vládu. S reformou rozpočtů to moc nadějně nevypadalo ani před prezidentskými volbami, teď se koncept ministra financí Sobotky zdá dobrý leda tak do stoupy.
A šéf Unie svobody Petr Mareš se ve svém inauguračním projevu zavázal, že když nebude reforma, jde jeho strana z vlády pryč. Co vlastně vláda dělá kromě toho, že permanentně odvrací nebezpečí rozpadu?
Čeká: nejdřív na schválení rozpočtu, pak na zvolení prezidenta, teď na sjezd ČSSD a pak třeba na referendum o vstupu do Evropské unie.
Jestli ČSSD nepřestane s autodestrukcí, dočká se tahle vláda i svého předčasného konce. Může to být už za měsíc nebo - a to se teď zdá pravděpodobnější - do roka.
Václav Klaus se při tom opravdu nemusí ani hnout prstem. |