Z pera Jiřího Peňáse
Smrkání je činnost, která si zaslouží více pozornosti, než se jí obvykle věnuje. Je to úkon, na kterém není na první pohled nic zvláštního, ale jeho nezvládnutí má trapné až fatální následky.
V tyto dny, kdy v české kotlině a na moravských pláních koná svou práci chřipková epidemie, stojí za to se tomuto opomíjenému fenoménu trochu věnovat.
 |  |  |  |  | | | Pro rodiče bývá první vědomě vysmrknutý hlen jejich dítěte velkou událostí. | |  |  | |  | Předně, co to je smrkání? Kořen slova - smrk - nemá jistě žádnou spojitost z jehličnatým stromem, nýbrž jde o onomatopoické napodobení zvuku, jenž vydá nos, podaří-li se z něj proudem vzduchu vypudit onu nevítanou hmotu, jež nosní sliznice produkují, jsou-li postiženy rýmou. K povaze té hmoty se ještě dostaneme.
Zvuk, který v nose a jeho okolí takto vzniká, zachycujeme obvykle jako frk, z čehož máme jednak označení pro rychlý vtip ale hlavně činnost frkání, která však přísluší spíše koním a jiným zvířatům.
Usměrníme-li frkání k hygienickému účelu, tedy k vyčištění nosu, stává se z frku smrk a z frkání smrkání. Lze tedy dovodit, že smrkání je řízené, usměrněné frkání, tedy regulované vypuzení vzduchu a s ním všeho, co v nose nemá co dělat, správným směrem.
Smrkáme obvykle z donucení a z nutnosti. Nejčastější příčinou je rýma při níž je nutné smrkat dlouhodobě, obvykle několik dní, a soustavně.
Krátkodobé smrkání přichází na řadu při náhlých psychických stavech, jež jsou provázeny pláčem a kdy nos zalévá příbuzná, avšak mnohem příznivěji hodnocené, látka než pří rýmě, totiž slzy. Mluvíme pak spíše o vysmrkání.
Na rozdíl od kašle lze smrkání poměrně obtížně simulovat, což jen svědčí o tom, jak je činnost vnitřně poctivá a autentická. Smrkáme-li bez skutečného důvodu, tedy na sucho, vychází z nozder jen jakýsi obyčejný proud dechu, který nazýváme výstižným slovem funění.
Jak již bylo řečeno, cílem smrkání je zbavit nos nežádoucího obsahu. Vnitřek viditelného nosu je ve zdravém stavu vlhkou, avšak prázdnou dutinou, vyplněnou nanejvýš štětinami.
Je-li něco v nepořádku, produkují nosní sliznice, ukryté v neviditelné časti nosu, vaskozní kapalnou hmotu, která vniká z vnitra lbi do nozder, zaplňuje je, ucpává je, vytéká z nich na chřípí a horní rety, jindy v nozdrách tuhne. Tato tekutina mění nos v jakousi obrácenou silážní jámu či žlázu s vnější sekrecí. Je to velmi nepříjemné a člověk se tomu musí bránit.
Zajímavé je, že na rozdíl od blízkého kašle, je smrkání činnost nikoli bezděčná, nýbrž naučená a osvojená v procesu civilizačním i individuálním. Smrkat učíme dítě jako jednu z prvních činností. Pro rodiče bývá první vědomě vysmrknutý hlen jejich dítěte velkou událostí - a není divu. Takové dítě zvládne i jiné věci.
Podobně se tak dělo v průběhu civilizačním a kultivačním, kde od původního volného stékání po bradě, přes robustní vyprazdňování nosu pomocí prstů, přičemž obsah dopadal na zem i na každého, jenž stál okolo - se v historicky poměrně nedávné době dospělo k zachytávání hlenu do textilií, nejprve do jakýchkoliv, později již k tomu určeným ručním šátkům, jež se osamostatnily z prodloužených rukávců, jak nám to prozrazuje anglické handkerchief a německé slovo handtuch. U nás nalezl tento hadřík cestu až do kapsy, z čehož lze soudit, že jeho pouť do Čech byla delší.
To však nevadí. Český lid si smrkání osvojil vcelku dobře a nevede si v něm hůře než jiné kulturní národy. Lze si jen přát aby tuto dovednost neztratil ani při vstupu do Evropské unie, kde specifické české smrkání by rozhodně měl být v onom koncertu národů dobře slyšet. |