| úterý 11. února 2003, 12:08 SEČ | | Analýza: Někam a proti někomu | 
| Ondřej Štindl
Česká republika má svým způsobem smůlu. Pár dnů poté, co vstoupila do NATO, což místní politici před veřejností prezentovali jako definitivní záruku toho, že se český stát bude moci přestat starat o sovu bezpečnost, začala válka v Kosovu.
Teď se blíží český vstup do Evropské unie a ukazuje se, že unie - a Evropa vůbec - se stává - alespoň z politického hlediska - místem až překvapivě turbulentním.
 |  |  |  |  | | | Možná nejvýraznější český zahraničně politický počin loňského roku byla deklarace o neměnitelnosti výsledků druhé světové války. | |  |  | |  | Roztržka mezi Spojenými státy a Německem a Francií se vyhrocuje a přenáší se i dovnitř Evropy - představa její společné zahraniční politiky se prozatím přesouvá do sféry čiré fikce. Česká vládní koalice přitom vznikla jako spojenectví proevropské.
Poslední události ale naznačují, že význam slova "proevropský" se stává čím dál mlhavějším a Praze nakonec nezbyde nic jiného než nějak popsat, kterému kusu znesvářené Evropy se chce přibližovat, ve kterém je víc doma.
Pro Česko z toho vyplývá nepříjemná zpráva - asi budet muset mít nějakou vlastní zahraniční politiku, repektive pokud možno jednu zahraniční politiku. Až dosud jich mělo hned několik a tím pádem v podstatě žádnou.
V minulých dobách to většinou bylo tak, že jeden hlas zněl z Hradu, jeden z ministerstva zahraničí a jeden z úřadu předsedy vlády. (Stačí připomenout nesoulad mezi postoji prezidenta, premiéra a ministra zahraničí v době kosovské krize nebo známý střet mezi premiérem Zemanem a ministrem Kavanem během ministrovy cesty na Blízký východ.)
Ta mnohost politik ovšem měla jisté výhody, umožňovala Česku stát na více stranách, jejichž zástupci neměli problém v Praze najít někoho, kdo říkal to, co chtěli slyšet.
Tato politika typu pokud možno s každým a pokud možno s nikým se ovšem vyčerpává a mnohoznačný český postoj ve věci podpisu bývalého prezidenta Havla pod dopisem osmi byla možná jejím posledním jakž takž úspěšným uplatněním.
Teď se tedy Praha bude muset někam a také proti někomu postavit. Potíž je ovšem v tom, že na něco takového česká zahraniční politika není připravena. Mimo jiné i proto, že zahraniční politika je v Česku často vnímána jako podřazená politice domácí, případně jako její prodloužení.
Koneckonců možná nejvýraznější český zahraničně politický počin loňského roku byla deklarace o neměnitelnosti výsledků druhé světové války, určená především pro domácí spotřebu.
 |  |  |  |  | | | Předseda vlády s ministrem zahraničí neříkají v podstatě nic, Svoboda, pravda, poněkud obšírněji. | |  |  | |  | Jenomže schopnost české politiky bojovat po šedesáti letech druhou světovou válku není asi přesně to, čím by Praha mohla vstoupit do dnešní situace.
Pro budoucnost Evropy i Česka jsou rozhodující jiné konflikty, jejichž výsledky ještě zdaleka nedosáhly kýženého stadia neměnnosti.
Předsedovi vlády Vladimírovi Špidlovi a ministru zahraničí Cyrilovi Svobodovi se zatím podařilo dosáhnout jisté jednoty a shody - oba neříkají v podstatě nic, Svoboda, pravda, poněkud obšírněji.
S tím ovšem nevystačí a nezbývá než doufat, že si toho jsou jasně vědomi. Že zahraniční politika je v jen v jakémsi mezičase, v němž se ujasňuje nějaký zřetelný postoj, který bude brzy znám.
Že nečeká až věci nějak dopadnou, aby se pak se vší razancí postavila na stranu jasného vítěze. |
|  |  |  |  |  | | Akciové trhy: 00:42 GMT | | FTSE | 6406.80 | -11.00 | | Dow Jones | 12525.7 | -48.11 | | Nasdaq | 2467.70 | -9.91 | | FTSE má zpoždění 15 min, Dow a Nasdaq 20 min |
|