Ondřej Štindl
O pražském summitu NATO bylo už tolikrát řečeno, že je historický, až by přirozený reflex pochybovače člověka nutil dokazovat, že toho na něm zas až tolik historického nebylo.
 |  |  |  |  | | | Aliance vznikla proto, aby "Američané uvnitř, Rusové venku a Němci při zemi". | |  |  | |  | Nakonec ovšem dojde k tomu, že i ta do omrzení opakovaná slova mohou být někdy pravdivá.
Tu zmíněnou historičnost okamžiku mu ozřejmí televize, kdy po zprávách, z nichž se dozví, že aliance se rozrostla o několik států dalších bývalé Varšavské smlouvy, na obrazovce zmerčí i kousek seriálu Žena za pultem včetně dnes už vpravdě kultovní milostné scény mezi Petrem Haničincem a Jiřinou Švorcovou.
Zatímco zmíněnou zprávu zaznamenává jako rutinní popis, rutinního běhu událostí, záběry starého seriálu působí naprosto surreálně.
Pokouší se představit si, jak moc surreálně by na něj v době, kdy měla Žena za pultem premiéru, působila představa samostatných pobaltských republik s entuziasmem vstupujících do NATO.
Nakonec dojde k tomu, že dnešní rozdělení sfér reálna a surreálna mu vyhovuje o poznání lépe. A to si ani nezkouší představit, co v těchto chvílích prožívají třeba ti lidé z Pobaltí, kteří přežili stalinské deportace.
Připustí, že představitelka prodavačky Anny Holubové má na věc asi opačný názor a pro jednou se s tím smíří.
Ta schůzka skutečně byla historická, ale ne v tom smyslu, že by něco uzavřela - jistě s definitivní platnosti potvrdila pád železné opony - ten ovšem v těchto končinách nepředstavuje nějakou horkou novinku.
Historičnost summitu spočívá spíš v tom, že otevřel nebo zvýraznil nové možnosti, dobré i špatné. Třeba tu, že latentní napětí mezi Maďarskem a Rumunskem nebo Bulharskem a Tureckem bude usměrněno do přijatelných mezí.
Nebo tu, že aliance, která vznikla proto, aby jak se v posledních snech často cituje byli "Američané uvnitř, Rusové venku a Němci při zemi" dospěje do stadia ve všech ohledech opačného, což by - alespoň z českého hlediska - asi nebyla ta nejšťastnější pointa.
Nakonec náš pozorovatel dojde k závěru dá se říci stejně obehranému, jako bylo to klišé o "historičnosti" summitu, od nějž se ke svým úvahám odrážel.
Tím základním znakem proměny, kterou Evropa, dříve tak ustrnulá v danostech rozdělení do dvou bloků, po pádu zdi prošla, je nakonec právě ta otevřenost, otevřenost koncům dobrým nebo špatným, každopádně dnes těžko odhadnutelným.
Otevřenost někdy vzrušující, někdy až děsivá, otevřenost nijak nová a vždycky trochu nová. |