Z pera Terezy Brdečkové
Copak nás asi čeká příští týden? V Praze narůstá panika a já nevím, zda zůstat či odjet, a pokud odjet, tak jak daleko. Ptám se, zda bych náhodou neměla pořídit poslední vůli a zda to má ještě smysl, jelikož budoucnost světa může být krátká.
 |  |  |  |  | | | Opatření jsou prý vedena nutností ochránit hosty a zároveň nezasáhnout příliš do života v Praze. Obávám se ale, že se to moc nepovedlo. | |  |  | |  | Ano, mluvím o summitu NATO v Praze. Samozřejmě je dobře, že se NATO rozšíří o státy, pro které je teprve členství definitivním vysvobozením z postsovětské sféry vlivu, a také chápu, že summit někde být musí. Proč ne tedy v Praze?
Postupně se však ukázalo, že děti dostaly týden volno ze škol, že v naší ulici se nesmí čtyři dny parkovat a že bude problém dostat se do práce blízko Václavského náměstí. Seznam zavřených ulic ze mě udělal vězně Malé Strany.
Nejrůznější firmy se jedna po druhé rozhodují na týden vysadit, restaurce zavřít, cestovní kanceláře prodávají speciální zájezdy s názvem Last minute summit NATO.
Na oficiálním serveru summitu se sice dočtete, že opatření jsou vedena nutností ochránit hosty a zároveň nezasáhnout příliš do života v Praze. Obávám se ale, že se to moc nepovedlo.
Už ve středu, týden před summitem, odtahovala policie auta nešťastníkům v okolí kongresového centra. Policie si prý nakoupila ochranné uniformy za sto padesát milionů korun. Všechno je tajné, takže proskakující zprávy o teroristech a anikapitalistických bojůvkách zní o to hrůzostrašněji.
Mé rodné město prostě na různé způsoby vzkazuje občanům: - nepleťte se nám do toho, sbalte děti a koukejte zmizet. Kdybychom všichni uposlechli, zbyli by v Praze pouze delegáti, demonstranti a policisté.
Za těchto okolností už si nemyslím, že Praha pro summit NATO vhodná. Jestliže se všichni tak bojí, měli summit raději pořádat uprostřed lesa v nějakém pěkném vojenském prostoru.
Šestačtyřicet hlav států by tam bylo v bezpečí, demonstranti by se tam vůbec nedostali a policie by neměla důvod vyhazovat peníze za brnění.
Z pořádání summitu se zkrátka stala sněhová koule, kterou nenápadně hodil z vršku Václav Havel a teď ji nikdo nezastaví. Nabalují se na ni nečekané věci: tradiční rys polistopadových politiků, kteří se rádi chovají jako banda konspirujících kluků při hře na Slovenské národní povstání.
Respekt k požadavkům ochranek z celého světa. A především český děs, že by se nedejbože mohlo něco stát a my bychom přišli o pověst země, kde se žije vždycky jako ve vatičce, a kde vrcholem katastrof je výpadek regionální elektrárny na několik dní a následná nutnost spát v teplákách.
Samozřejmě, že se může něco stát. V průběhu summitu, před ním i po něm. Stojíme na prahu nové války s Irákem, a situace ve světových metropolích se podobá klidu před bouří. Je otázka, co všechno se proti tomu dá dělat a zda je možné předcházet neznámému nebezpečí.
Ale je zároveň jisté, že není kam utéct, a že nejlepší řešení je žít den za dnem svůj život v místě, které pokládám za svůj domov.
Proto by bylo dobře, kdyby pořadatelé summitu a všichni kolem nich přestali vyrábět neuchopitelné dusno a pomohli Pražanům přežít summit NATO tak, jako by se nic nedělo.
Pokud jde o mne, psaní poslední vůle odkládám, a na chalupu ani na Kanáry nepojedu. |