Z pera Petrušky Šustrové
Nestává se mi každý týden, že bych měla stejné starosti jako diktátor, po pravdě řečeno se mi to nestalo ještě nikdy. Až teď.
 |  |  |  |  | | | Můj muž mi řekl, že kdyby byl Lukašenkem, taky by mi vízum nedal: "On tě tam pustí, ty tam pojedeš, a pak napíšeš, cos tam viděla." | |  |  | |  | Když jsem ve středu slyšela z rádia, že česká vláda má jednat o tom, zda běloruskému vládci Alexandru Lukašenkovi udělí vízum, aby mohl přijet na pražský summit NATO, velice jsem se zaradovala.
Před pár týdny jsem totiž požádala o běloruské vízum, a běloruský konzul se po dost dlouhém váhání a mnoha telefonických urgencích a odkladech rozhodl, že mi je nedá. Měla jsem jen bezmocný vztek.
Na udělení víza neexistuje právní nárok, a konzul mi nebyl ochoten říci, proč mě do Běloruska nechce pustit.
Nic jsem tam neprovedla, dokonce mě tam policisté nikdy ani nekontrolovali, a běloruské úřady mě jistě nepodezírají, že bych tam chtěla pašovat drogy nebo načerno pracovat.
Ale právní nárok neexistuje ani na vysvětlení, proč člověk vízum nedostal, a tak mi nezbylo, než se vysmrkat a smířit se s tím, že nepojedu.
Když jsem si doma postěžovala, řekl mi můj muž, že kdyby byl Lukašenkem, taky by mi vízum nedal. "On tě tam pustí, ty tam pojedeš, a pak napíšeš, cos tam viděla," řekl mi.
Musela jsem uznat, že by to nebylo tak docela vyloučeno. Pak je ovšem ještě jiný možný důvod: do Běloruska mě totiž pozvala organizace, která Lukašenkův režim nepodporuje.
Je sice řádně zaregistrovaná a normálně v Minsku působí, ale je tamnímu KGB podezřelá. Ať tak nebo onak, odepření víza byla zvůle, za kterou není odpovědný jen pražský konzulát, ale také Alexandr Lukašenko.
Jeho úředníci přece dobře vědí, co si přeje, a chtějí-li si udržet svá místa, nemohou se ohlížet na to, co se sluší a patří, ale na to, co si přeje jejich vládce. A teď je tedy na tom Alexandr Lukašenko stejně jako já.
To mu přeju, pomyslela jsem si mstivě. Pravda, Lukašenko jistě nemusel tři hodiny čekat na chodbě, až ho český konzul milostivě pozve do kanceláře a bude se ho vyptávat, koho že v Praze vlastně zná a odkud, v tom je oproti mně ve výhodě.
Ale já mám zase čisté svědomí a tudíž klidné spaní, a to taky není k zahození.
Kdyby šlo jen o mne a moje vízum, nemuselo by být tak zle. Dokážu být velkorysá a můj pas i se žádostí pořád ještě leží na provizorním běloruském konzulátě v budově ruské ambasády.
Dalo by se vyjednávat: vy mi dejte příslušné razítko, a já se třeba za Lukašenka u své vlády přimluvím.
Jenže ono nejde jen o mne. Zvůle, které se vůči mně dopustil běloruský stát, je jen nepatrným zlomkem zvůle, které se dopouští na svých občanech. Takže pokud jde o mne, z vyjednávání nebude nic.
Teď už jen doufám, že vyjednávat nebude ani česká vláda. Mám totiž příjemný pocit, že se mne vláda země, ve které žiju, zastala, že trochu odčinila bezpráví, které mě potkalo.
Moje vízum nehraje v rozhodování ministerstva zahraničí samozřejmě žádnou roli, ani tam o něm nevědí. Vědí však, aspoň doufám, o bezpráví, kterého se Lukašenkův režim dopouští na běloruských demokratech.
A držím palce jim, sobě i českému ministerstvu zahraničí, aby zůstalo při tom, že Lukašenko do Prahy nebude smět přijet. |