Daniel Kaiser
V ideálním případě potřebuje občan svůj stát, jenom když mu teče do bot. Tedy když přijde válka nebo přírodní katastrofa. Dvě stě tisíc českých občanů, kteří museli vyklidit své byty a domy, se teď v takové krajní situaci ocitlo. Jak obstál jejich stát?
Zdá se, že vcelku dobře. I zběžný pohled na televizní zpravodajství ukazuje, že všechno funguje zhruba tak, jak má.
Vláda mimořádně zasedá a uvolňuje peníze pro lidi v největší nouzi, prezident se vrací z Portugalska, televizí defilují akčně vyhlížející hejtmani a samozřejmě i unavení policisté, hasiči a vojáci.
Většina republiky, která je v suchu, sedí přibitá u obrazovek nebo u rádií a drží palce. Pro standardního moderního člověka je to šok. Dokud žil venkovským způsobem života, přírodě se přizpůsoboval líp. Dokonce ani měšťan řekněme v 19. století nespoléhal tolik na stát.
Velká voda na Vltavě v roce 1890 dolehla na Prahu hůř než letos, dotekla tenkrát až na Staroměstské náměstí. Město se s ní ale vypořádalo v podstatě samo, nemusela zasedat vláda a nefungoval žádný bezpečnostní systém.
Dnes má obyčejný člověk ke státu a k technice mnohem intimnější vztah. Není divu, že kdyyž ani tyhle dvě moderní vymoženosti nestačí, přicházejí na lidi těžké chvilky.
Po povodních, které před před pěti lety zpustošily kus Moravy, následovala vlna melodramatických výstupů. Smočil si v ní kdekdo: od špičkových politiků přes upovídané psychology až třeba po undergroundového harmonikáře Jima Čerta.
Komentátoři v novinách ještě několik týdnů poté okřikovali ministry a poslance, kteří se přeli o sice důležité, ale takzvaně normální věci, aby byli ticho a neuráželi pocity vyplavených lidí. Ti se pak ovšem brzy ztratili z očí. Ne každý postižený dostal státní pomoc ve slibovaném rozsahu a čase, zato ji inkasovali někteří statkáři a družstevníci i v okresech, ve kterých se nic nestalo.
Letos ještě tak daleko nejsme. Hlavní tíha teď leží na lidech v terénu, na místních a krajských politicích. Vláda zatím může jen přihazovat peníze, potraviny, a přemýšlet, jak se zachová.
Jestli mimořádné státní výdaje, které se určitě vyšplhají do desítek miliard, použije jako výmluvu pro schodky v příštích státních rozpočtech, nebo jestli deště pochopí jako boží znamení a začne šetřit. I pak by se na letošní povodně mohla vymluvit - v tomto případě ovšem před svými voliči.
|