Adam Drda
Útěky Romů z Čech podobají se nekonečnému seriálu - každý rok v nejteplejších měsících se jich desítky pokusí překročit západní hranici nebo proklouznout letištní kontrolou a dostat se do nějaké země, nejčastěji Británie, kde jim bude poskytnut azyl, respektive - v drtivé většině případů - právo dočasného pobytu, než je azyl zamítnut.
A seriál připomínají i notoricky opakované argumenty tuzemských Romských kritiků: jde o pouhý "ekonomický turismus", chtějí si polepšit, žít na - dejme tomu - britské útraty a přitom pobírat české sociální dávky. Je to svérázná vykutálenost, kterou je třeba neprodleně a tvrdě zarazit.
 |  |  |  |  | | | Británie sice nabízí možnost azylu, ale přitom povšechně, podle etnické přislušnosti, znemožňuje určitým lidem, aby o něj žádali. | |  |  | |  | Ponechme stranou, že početná - byť asi ne majoritní - skupina českých Romů nenajde práci kvůli svému původu, že si kvůli této diskriminaci nemůže zvednout životní úroveň a že proto hledá možnost, jak si polepšit někde jinde. Právo na udělení azylu tím sice nevzniká, ale na pohnutky útěkářů to vrhá světlo, soucitný člověk by je mohl chápat.
Vezměme dále jako fakt, že čeští Romové na tom ještě nejsou tak špatně, aby museli ubírat prostor uprchlíkům z oblastí, stižených skutečnou bídou. Přesto tu zůstává zarážející paušalizace, s níž se k Romům obecně, v teoretické i politické rovině přistupuje.
Británie sice nabízí možnost azylu, ale přitom povšechně, podle etnické přislušnosti, znemožňuje určitým lidem, aby o něj žádali.
Je-li skupina padesáti Romů odmítnuta už na hranicích či v Ruzyni, může v ní být klidně skryt člověk, který se stal opakovanou obětí rasového útoku, aniž se dovolal pomoci policie, ale přesto je jeho snaha o útěk hodnocena nikoli individuálně, nýbrž podle motivů jiných lidí, které možná ani nezná.
Podobné je to se způsobem, jímž německá pohraniční ostraha posílá - respektive do včerejška automaticky posílala - zpátky celé romské rodiny: jednou řekne, že jim chyběly zpáteční lístky, ale když si je opatří, stejně putují zpět, protože jim schází potřebná částka peněz, a pokud si opatří peníze, nepustí je přes hranice kvůli něčemu jinému.
Policisté se často nesnaží rozlišit, kdo je uprchlík, kdo jede navštívit příbuzné a kdo se vydal na výlet. Přesto rozhodují šmahem - a přitom žádat třeba po chudém člověku v ohrožení, aby si nejdřív opatřil dost EUR a teprve pak se snažil využít zcela legální možnost pomoci, je poněkud absurdní.
Tímto způsobem se v praxi provozuje znepokojivé narušování práv jednotlivců. Tím, že si nejsou rovni s ostatními - kupříkladu autor těchto řádků na hranicích peníze nikdy kazovat nemusel -, tím, že zásah proti nim je určován barvou jejich pleti, způsobem řeči, jednáním jejich příbuzných. Každá demokratická společnost, českou nevyjímaje, je v posledku poškozena, když takovému vývoji vcelku souhlasně přihlíží.
Nikoli účast, ale právě přihlížení a pozorování, spjaté s opakovaným pobouřením, je pro český přístup k Romům příznačné. Docela dobře to ilustrovalo jednání štábu nejsledovanější české televize, který se před pár dny rozhodl, že bude sledovat osud jednoho autobusu, který vezl Romy do ciziny.
Reportéři je-li za nimi, natáčeli je na každém odpočívadle, až na hranice, kde pak filmovali, jak jsou Romové odmítnuti a strkali jim kameru málem až pod nos. Když to jakási žena nevydržela, povolily jí nervy a zakřičela na štáb nějakou nadávku, teprve tehdy dostalo pozorování tu zprávnou "šťávu". V hlavních zprávách pak běžel záznam, presentovaný asi stejně, jako se jindy předvádějí rozdivočelá zvířátka.
|