Daniel Kaiser redaktor BBC, Londýn

Před dvěma dny se novináři dozvěděli, že tenkrát na několik dní pracovali v jednom velkém Rádiu Jerevan.

Mást vrahy, ne pozůstalé

Den po útoku sice vyšlo najevo, že zastřelený muž neměl s teroristy nic společného, verze šířená z neoficiálních policejních zdrojů ale naznačovala, že si o smrt koledoval.

Připomeňme si ji pro osvěžení paměti: ráno 8. července měl Menezes vyjít oblečený v těžkém kabátě z domu sledovaného policií (předpokládala, že se v domě skrývají teroristé) a blížit se k metru.

Před vchodem do stanice se ho snažil zastavit policista, Menezes se ale dal na útěk, přeskočil turniket a řítil se po schodech až do vlaku.

Tam policistům nezbylo, než ho zneškodnit. Rozstříleli mu mozek, protože zraněný sebevražedný útočník i v posledním tažení ještě může odpálit bombu, schovanou někde pod těžkým kabátem.

"Svým oblečením a chováním nás utvrdil v našem podezření," konstatoval vzápětí šéf Scotland Yardu Ian Blair.

Kdyby případ Menezes skončil tady, byla by to jedna osobní tragédie.

Ani takový tragický přehmat ještě sám o sobě není zásadním argumentem proti policejní taktice "střílej, abys zabil" a byla by to další nepříjemná vedlejší škoda, kdyby se kvůli kritice znejistělá policie této taktiky dopředu vzdala.

Den před střílečkou v metru zažilo město pokus o druhou vlnu sebevražedných útoků. Všichni čtyři útočníci unikli a dalo se předpokládat, že než je vyhmátne policie, pokusí se ještě jednou rychle vstoupit do ráje, tj. zaútočí znovu.

Ani matení veřejnosti ještě není zločin, pokud se na televizi dívají například hledaní teroristé. Těsně před pochytáním atentátníků z druhého sledu se například policejní vyšetřovatelé novinářům svěřovali, jak jsou frustrovaní a jakou trpí bezmocí.

Něco úplně jiného ale je, když matou pozůstalé. A v případě Menezes to vypadá na cílenou kampaň, jak vinu svalit na mrtvého.

Nákaza přišla z politiky

Díky informacím uniklým z komise víme, že Menezes neměl tlustý kabát, ale džínovou bundu, neběžel, ale normálně šel, použil jízdenku a nemusel přeskakovat turniket.

Vyšetřování ještě není u konce a ti z vládních činitelů, kteří jsou ochotni alespoň něco říct, vydávají výzvy typu "nedělejte unáhlené závěry".

Policie ale uniklé zprávy nezpochybnila a navíc vyšlo najevo, že komisař Blair zdržoval ustavení inspekce.

Jak je možné, že v moderní informační společnosti může celý měsíc přežívat účelová dezinformace?

Média jsou svým způsobem z obliga: dělala to, co vždycky, tedy citovala své zdroje v policii a svědky. Zdá se bohužel, že vhodná verze vypjatého incidentu si své svědky najde vždycky.

Nákaza vychází z policejního aparátu. A tady přicházejí na řadu širší politické souvislosti.

Takzvaná Nová Labour Tonyho Blaira převzala v roce 1997 moc s pevným předsevzetím, že se nenechá usmýkat tiskem, jak se to stávalo lídrům labouristické strany před Blairem.

Úvaha, že je třeba nenechat se sebou cvičit, přirozeně vyvrcholila v odhodlání cvičit s médii.

Píárování přes mrtvoly

S Blairem přišli k moci "píároví doktoři", cynici se zvláštním způsobem uvažování. Poradkyně ministra dopravy například 11. září 2001 v interní e-mailové poště navrhla, aby se ve stínu teroristických útoků v Americe spláchly některé nepříjemné statistiky, které resort stejně musel zveřejnit.

O dva roky později vláda vystavená vážnému podezření, že před válkou v Iráku manipulovala expertízy tajných služeb, předhodila novinářům původce zvěsti, zbrojního experta Davida Kellyho.

Navzdory dřívějším slibům ho ministerstvo obrany nechalo na holičkách, labilní expert mediální tlak nevydržel a podřezal si žíly.

Spadl i brazilský mladík do "píárové" pračky nastavené tak, aby smývala vinu z úřadů? To zatím s určitostí nevíme.

Ale ještě pár dní po Menezesově smrti vypustily "vysoce postavené zdroje" nepravdivou zprávu, že měl propadlé vízum (a každý si tedy mohl domyslet, že před policií utíkal).

Pak se zjistilo, že Menezes v Londýně žil a pracoval legálně. Zprávy šly jedna za druhou a na otázku, jak to, že si vládní úřad neumí proklepnout svoje počítačové databáze, nějak nezbyl čas.

Jestli se ukáže, že se britští novináři měsíc nechali tahat za nos a jestli opravdu tvoří takovou mocnou skupinu, jak se o nich traduje, nemůže policii její matení projít.

Šéf Scotland Yardu Ian Blair je na odstřel. Nejde ale jen o něj.

Je to příležitost uvědomit si, že "píárování", které se neohlíží ani na mrtvoly, zašlo už trochu daleko.